Vyprávěl nám, jakou shodou náhod se dostal do Československa. Vyrůstal v chudé rodině, jeho tatínek zemřel a maminka měla co dělat, aby uživila několik dětí. Samuel po maturitě na gymnáziu pracoval jako úředník v bance a přihlásil se na konkurz pro vládní stipendia. "Co se mě tenkrát ptali? Třeba jak v Československu funguje JZD. Naštěstí jsem si nastudovali brožurky, které mi dali na vašem velvyslanectví, tak jsem tam něco odříkal a zjevně to zabralo" vypráví nám téměř bezchybnou češtinou. Za pár týdnů už seděl v letadle ještě s jedním ghanským mladíkem a letěli do Prahy, jenže "vždycky jsem myslela, že existuje jen Praha a najednou vidím nápis Prague, tak jsem myslel, že to není cílová stanice, až nám letušky vysvětlily, že jsme v cíli. Doufali jsme, že nás v letištní hale bude čekat někdo z ghanského velvyslanectví, ale nikdo tam nebyl. Jeden starší pán se mě zeptal, jestli jsme studenti a kam jedeme. Tak jsem mu ukázal papírek s názvem ulice a on řekl, že by nás tam svezl. Před halou měl náklaďák s cementem, tak jsme si vlezli na korbu a za chvíli už jsme dorazili na internát. Konečně jsme si vybalili a padli do postele. Druhý den ráno přijel pán z našeho velvyslanectí a řekl mi: ty pojedeš do Jihlavy a kamarádovi: a ty do Dobrušky." říká Samuel, který v Jihlavě bydlel několik měsíců v jedné z poboček tzv. Univerzity 17. listopady. "Jak vypadala ta naše ubytovna? Řekli nám, že tam býval koncentrák a podle toho to tam vypadalo. Zamřížovaný okna, pořád nás tam hlídali, kam jdeme, s kým jdeme, kdy se vrátíme, ale nějak jsem si postupně zvyknul." V Jihlavě se Samuel naučil natolik dobře česky, že mohl po necelém roce k přijímacím zkouškám na Mendelovy univerzitu, kde ho přijali na ekonomii a agronomii.
Poprvé se domů vypravil až po sedmi letech, kdy už se obstojeně zorientoval nejen v ekonomických teoriích, ale taky v brněnských hospodách a restauracích a hrdě říká, že "já už su dávno Brňák". Jenže jak na něj působil život v našem "prosperujícím" společenství? "Ve škole nám tajili, jak je to ve skutečnosti, proč tu není zboží. A když jsem se ptal kamarádů, tak se mi to báli vysvětlit, přeci jen věděli, že jsme pod dozorem, že se musíme čas od času hlásit na policii. Několikrát jsem jel se školou na exkurzi do JZD, ale to nás vždycky vzali jen do takových, kde se nedalo úplně poznat, že tam mají nějaké problémy. Ukázali nám jen to, co fungovalo." O fungování, tedy spíš nefungování se brzy dozvědel i něco bližšího: v roce 1986 se oženil, narodili se mu dva synové a doufal, že po promoci bude mít možnost sehnat si tady práci, ale realita byla jiná. "Jednou k nám domů přijela policejní hlídka a řekli mi, že se musím do deseti dnů vystěhovat, protože už nemám platné povolení k pobytu, když jsem minulý měsíc odpromoval. Tak jsem jel na britské velvyslanectví a požádal o vízum, za pár dnů už jsem byl v Anglii a pak jsem dva roky čekal, než za mnou pustili manželku. To už byl naštěstí rok 1989. Po Listopadu jsme několik let bydleli v Anglii, ale v roce 2000 jsme se vrátili zase k nám, na Moravu a já jsem sehnal místo na Mendelově univerzitě." Ještě bych měla spoustu otázek, ale za chvilku do Brna přijede ghanský ministr zemědělství a skupina podnikatelů, tak už se loučíme a...
Delegace má několikahodinové zpoždění, byli na cestě skoro 24 hodin, tak se vůbec nedivím, že hned po příjezdu do hotelu jdou radši spát. A my se na chvilku přesouváme k naší velvyslankyni, která je v Ghaně už tři roky, ke Gitě Fuchsové. Minulé úterý byla ve Vlčnově a snažila se dopátrat, proč zrovna tahle obec, proslavená Jízdou králou, měla družbu s Ghanou. Zatím toho moc nevíme, v archivech jsem nic neobjevila, ale brzy snad uslyšíme více podrobností. Teď se kochám první várkou fotografií, které zapůjčila dcera předsedy JZD. Na jaře 1963 totiž ghanský ministr zemědělství přijel do Vlčnova a na podzim se předseda vydal do Ghany. Už se jen kochám:
Žádné komentáře:
Okomentovat